Proto, že japonská historie má mnohá nevídaná specifika - například v měření času na tzv. období a éry, ráda bych nejprve načrtla základní časové dělení různých období, poté zpřehledním přelomové události těchto období (proč se mění název období atd.) a všechno dopodrobna rozepíšu v následujících článcích :)
Období:
DŽÓMON - ? př. n. l. až 300 +/- 50 př. n. l.
JAJOI - 300 +/- 50 př. n. l. až konec 3. století n. l.
JAMATO - 250 n. l. až 710 n. l.
- Období "Kofun" - 250 až 538
- Období "Asuka" - 538 až 710
NARA - 710 až 794
HEIAN - 794 až 1185
KAMAKURA - 1185 až 1333
MUROMAČI - 1333 až 1568
AZUČI-MOMOJAMA - 1568 až 1600
EDO - 1600 až 1867
MEIDŽI - 1868 až 1912
ŠÓWA - 1912 až 1989
HEISEI - 1989 až současnost
Nejstarší doba japonské historie se nazývá období Džómon. Nemůžeme říci, od jakého století jsou japonské ostrovy osídleny, proto se počátek kultury Džómon neoznačuje jedním datem.
Nicméně víme, že kolem let 300 - 50 př. n. l. začala kulturu Džómon nahrazovat kultura Jajoi.
Základní znaky a pojmy kultury Džómon:
- mladší doba kamenná
Brzy od oddělení Japonska od asijského kontinentu začala výroba hliněných nádob. Název Džómon pochází právě z tohoto typického znaku - "džó" znamená provazec, "mon" znamená vzor. Kultura Džómon je kulturou keramiky provazcového vzoru (provazy obtiskávány do keramiky před vypálením).
Z tohoto dlouhého časového období se dochovaly sošky podobné naší Věstonické Venuši - symboly plodnosti groteskních tvarů, které sloužily k náboženským účelům, nazývané "dogú".
Obyvatelé se dožívali nízkého věku a byli pohřbíváni -jak jinak, než- do keramických nádob. Tento zvyk dokonce dodnes přetrval na souostroví Rjúkjú.
Základní znaky a pojmy kultury Jajoi:
Název si toto období získalo dle místa v dnešním tokijském obvodu Bunkjó, kde byly poprvé vykopány charakteristické keramické nádoby.
S kulturou Jajoi Japonsko skočilo rovnou do doby železné (přeskočilo bronzovou) - železo i bronz přišlo z asijské pevniny současně. Z pevniny také přišlo zemědělství, především pěstování rýže, které se tak stává základem japonského stravování až do současnosti.
Obecně se přijímá teorie, že lidé kultury Jajoi přišli z asijské pevniny přes Korejský poloostrov na severní Kjúšú - odtud na ostrov Honšú a Šikoku. Tady si to můžete představit:
Lidé Jajoi nebyli početní, nepodrobovali si obyvatele kultury Džómon, ale smísili se s nimi a společně se pak posunuli k vyspělejší kultuře (zemědělství, železo, bronz atd.).
První vodní rýžoviště a stálé zemědělské osady se objevily záhy v oblasti Hakatského zálivu a zálivu Karacu na severu Kjúšú. Do té doby lidé kultury Džómon byli spíše kočovníky. Ihned, jak vyčerpali lokální zdroj potravy, posunuli se ke zdroji novému.
Oblast Kinai neboli Kinki, kam se lidé Jajoi dostali přes Vnitřní japonské moře, se dodnes označuje jako centrum kultury Jajoi. Od tohoto centra směrem na východ a na sever se potom šíření této kultury opožďovalo = v severovýchodních oblastech ostrova Honšú nebyla kultura Džómon nahrazena kulturou Jajoi, a to zřejmě proto, že rýže je tropickou rostlinou, která by v severních podmínkách růst nemohla. I z toho důvodu zůstal ostrov Hokkaidó touto kulturní vlnou nezasažen.
Kosterní pozůstatky z této doby jasně říkají, že lidé kultury Jajoi byli neolitičtí jihokorejci.
Pěstování rýže se díky těmto událostem stalo hlavním mezníkem rozvoje počátků japonské hierarchie a kolektivismu. Složitější a složitější nároky na pěstování rýže (rozvoj zemědělské techniky a znalostí), vyžadovaly organizovanou kolektivní práci. Díky tomu se stala rodina důležitou ekonomickou jednotkou a díky tomu byli lidé schopni kumulovat majetek na jednom místě. Nebýt hierarchie, tento systém by nemohl fungovat. Hierarchie tedy v Japonsku vznikla z praktické nutnosti.
Kalendář z této doby se řídí cykly zemědělských prací - do přijetí čínského kalendáře je ještě daleko :) Časem se začalo pěstovat kromě rýže také proso, tykve, boby.
Charakteristickým uměleckým prvkem jsou zvonce "dótaku", vyráběné z bronzu, jejichž výroba náhle skončila na začátku 4. století n. l.
Dalším jsou šperky "magatama" (prohnutý klenot). Ty se vlastně používají dodnes, dokonce i pod tímto názvem, a jsou součástí výbavy všech, co si sami vyrábí šperky :)
Zvonec dótaku
Šperky magatama
Další zajímavostí doby je tzv. zvyk druhého pohřbu. Japonské pohřební zvyklosti mě hodně zajímají, proto se o nich budu chtít rozepsat v některém z dalších článků, avšak i zde musím uvést zajímavosti, které vás přesvědčí o výjimečnosti japonského vnímání života, smrti a postavení člověka ve světě.
Zvyk druhého pohřbu se prováděl tak, že se po čase po pohřbu exhumovaly nebožtíkovy kosti, očistily se, nabarvily červeným okrem a poté se vložily do keramické nádoby. Takováto nádoba se následně uložila do šachty či jámy. Zní to zajímavě, že? O náboženském pozadí tohoto zvyku si zjistím více a v článku o pohřebních zvycích vám to všechno přetlumočím :)
Zajímavé je, že tento zvyk se stále běžně provádí na ostrovech Rjúkjú.
Nejstarší zmínky o Japonsku jsou právě z této doby. Konkrétně 1. zmínku nalézáme v Historii království Wej neboli "Wej t´i", která byla napsána v Číně roku 297 n. l., a která zachycuje historické období v letech 220 - 265.
Další důležitou zmínkou je tzv. země Wa v Historii pozdních Chanů neboli "Chou Chan š´" z roku 445 (tato kniha však pravděpodobně čerpá z Wej t´i).
Země Wa? V čínštině znak, který se takto vyslovoval, znamenal "trpaslík". Pro Japonce to tak bylo velmi hanlivé a urážlivé označení, kterého se velmi záhy vlastním přičiněním zbavili.
Stalo se tak ale až v roce 1045 až 1060 v nové čínské kronice Nová historie Tchangů neboli "Sin Tchang š´" - tam se poprvé objevuje název Ž´pen (blízko východu slunce, "původ slunce"), oficiální název byl tedy záhy přijat a používáme jej dodnes (japonské Nihon je pouze jiné čtení toho samého).
Dle Wej t´i měli obyvatele země Wa tyto znaky:
- země rozdělena do mnoha státečků
- muži se tetují, všichni chodí bosi
- jedí prsty
- po pohřbu si dávají očistnou lázeň
- bohatší muži mají 4 - 5 žen, chudší 2 - 3 ženy
- kvůli malým prohřeškům si zabavují ženy a děti
- kvůli velkým prohřeškům si vyhlazují rodiny a příbuzné
- vybírají se daně
- dříve byli vládci muži, kvůli dlouhým nepokojům a bitvám (70 - 80 let) se rozhodli pro panovíka - ženu = císařovna Pimiko.
Docela zajímavý vhled do doby, že?
Císařovna Pimiko je známá tím, že se zabývala magií, byla velmi silnou osobností a zůstala neprovdána. Málokdo ji spatřil, podle dnešních měřítek to byla taková čarodějnice. Měla tisíce služebných, ale pouze jednoho sluhu, který se o ni osobně staral.
Zajímavá osoba, opředená tajemstvím... podrobnosti by ale už byly nad rámec článku, tak třeba příště ;)
Základní znaky a pojmy kultury mohyl "Kofun":
První náhrobní mohyly jsou známy z konce 3. století. Mají zatím ještě kruhový půdorys, jsou na vyvýšeninách, nebožtíci pohřbeni v dřevěných rakvích.
Hlavním obdobím mohylové kultury je 2. polovina 4. století, kdy se v oblasti Kinai (centrum kultury Jajoi) začaly budovat obrovské hrobky, již ve tvaru klíčové dírky v rozsahu od 100 do 475 metrů.
Zdroj: http://www.japonet.cz/A6c
Největší "kofun" (mohyla) je císaře Nintokua se svými 475 metry na délku a 20 000 hliněných sošek. Druhý největší císaře Odžina měří 418 metrů.
V odkazu http://www.japonet.cz/A6c doporučuji skvělou mapu v dolní části článku, kde najdete postavení různých kofunů v oblasti dnešního Daisen Park.
Výzdoba takových hrobek se rovnala těch známějším egyptským. Běžně se na stěnách vyskytovaly bohaté ozdoby geometrických tvarů, mořské vlny, kapradiny a jiné přírodní motivy. Výjimkou je ale kontroverzní hrobka Takamacu zuka v Asuce v prefektuře Nara, kde na nástěnných malbách najdeme pouze ženy a muže v oblečení asijské pevniny. Že by nějaký přistěhovalecký rod, udržující si svou rodovou paměť? Já o tom zatím víc nevím, ale určitě si přečtěte: http://www2.gol.com/users/stever/asuka.htm
Motiv z Takamacu zuka kofunu v Asuce
Vrchol gigantičnosti těchto staveb byl v polovině 5. století - poté trend opadl, kdy se v 6. a 7. století již pohřbívalo spíše do tunelů a kobek.
Významným uměleckým předmětem, charakterizujícím tuto dobu, jsou sošky "haniwa". Nejváženější jsou z oblasti Kantó. Na haniwách se také poprvé začaly objevovat známky toho, že tehdejší lid znal jezdecké postroje (druhá polovina 5. století). Ohledně postrojů je hodně debat, nerada bych se do toho pouštěla citací různých historiků s různými názory.
V roce 538 přišel do Japonska buddhismus a všechno změnil, ale o tom až příště :)
Seznam literatury:
- Winkelhoferová, V.; Vějíř a meč
- Vasiljevová, Z.; Dějiny Japonska
Žádné komentáře:
Okomentovat