Fandím ženským literátkám v Japonsku. Nejen proto, že neokonfucianismus výrazně historicky ovlivnil postavení ženy v japonské společnosti a proto bohužel dodnes postavení ženy není bráno tak úplně vážně (pozn.: poslední dobou se ale situace začíná měnit - najdou japonské ženy svoji suverenitu či se obrátí zpátky k pohodlným tradicím?). Fandím jim i proto, že již první slavné japonské autorky, jako je např. Murasaki Šikibu, Sei Šónagon či Izumi Šikibu, se literárně projevily jako mimořádně silné osobnosti s ojedinělým pohledem na literární problematiku doby, jiné autory nebo například smysl i pomíjivost života a krásy.
Život těchto literátek byl zcela jiný než život jiných žen v Japonsku 10. - 11. století n. l.
MURASAKI Šikibu byla dvorní dámou císařovny Akiko (manželka císaře Ičidžóa). Sama paní Murasaki byla potomkem jedné z rozsáhlých větví rodu Fudžiwara, pocházela tedy z prostředí vznešených vzdělanců, politiků a literátů. Například její otec, Fudžiwara no Tametoki, byl uznávaným vzdělancem a básníkem čínské poezie.
Paní Murasaki se narodila někdy v letech 970, 973 či 978 - historické prameny se v těchto číslech rozcházejí. Navíc neznáme její pravé jméno - Murasaki Šikibu je totiž její dvorská "přezdívka". Původně si prý říkala "Fudži Šikibu" - "šikibu" je prý narážka na úřednickou funkci, kterou zastával její otec a pozdější "murasaki" je údajně narážkou na jméno druhé ženy Gendžiho - hlavní postavy jejího románu, ke kterému se teprve dostaneme.
Zdroj: Wikipedia
Paní Murasaki údajně již od dětství bažila po vědění. Nejenom, že se cvičila v čínštině a znalosti literatury, zabývala se hudbou a poezií, ale také do hloubky studovala buddhistické texty. Vzdělanecké rodinné prostředí jí bylo silnou intelektuální oporou, svým zápalem tak brzy vynikala nad své vrstevníky (a hlavně sourozence) mužského pohlaví.
V roce 999 se pak provdala v hlavním městě za o dvacet let staršího Fudžiwaru Nobutaku, což v té době nebylo nic výjimečného. Narodila se jim dcera Katako - z té se mimochodem také stala známá literátka, ač slávu své matky nikdy nepředčila. Po dvou letech manželství paní Murasaki přišla o muže a v tomto těžkém čase se pravděpodobně zrodil její literární génius.
Kolem roku 1005 byla povolána ke službě na dvoře, zřejmě proto, že již tehdy byla známá svými prvními "nástřely" svého budoucího díla Gendži monogatari - Příběh o princi Gendžim.
Pro úplnost musím uvést, že ji povolal sám Mičinaga - otec císařovny Akiko, velmi schopný "tichý" politik, který řídil tehdejší dvorské vztahy (čímž více méně přímo ovlivňoval poměry politické moci v zemi) tím, že důsledně udržoval příbuzenské vztahy s císařským rodem.
Paní Murasaki, jak můžeme dle jejích údajných přípravných prací ke Gendži monogatari, shrnutých pod názvem Murasaki Šikibu nikki (vlastně Deník Murasaki Šikibu), soudit, byla velmi bystrá a kritická osoba. V tomto Deníku totiž popisuje až bezohledné portréty autorek své doby (Sei Šónagon, Izumi Šikibu, Akazome Emon), podává kritiku jejich děl a ukazuje tak zároveň své nadprůměrné pozorovací schopnosti. Zabývá se zároveň myšlenkami na smysl života, jeho pomíjivost a plynutí času.
Autorka údajně ve své době nebyla osobně příliš oblíbená - popravdě řečeno se s jejími postoji trochu ztotožňuji. Jeví se mi jako výjimečná persóna stejně výjimečných schopností, která je sice schopna tvrdé kritiky ostatních, ale i sebe sama - lidem ale vadí, když je kritika mířena na ně. Už si těžce uvědomí její váhu, když ten, kdo ji vznáší, je schopen stejně tvrdě zkritizovat i sám sebe. To vyžaduje značnou míru životního nadhledu, a ten paní Murasaki zřejmě nechyběl. Jeví se zároveň jako samotářka, introvertně zapisující své pocity z prostředí dvora a příběhy, které se jí honí hlavou.
Také musím zmínit, že Murasaki Šikibu nikki, tedy Deník Murasaki Šikibu, není tak úplně dílem literárním - poskytuje nám spíše vzhled do autorčiny mysli, života na dvoře a má i hodnotu historickou, literárně-uměleckou však nikoliv.
Murasaki Šikibu zemřela přibližně v roce 1016.
Text Gendži monogatari od Murasaki Šikibu na ilustrovaném svitku ze 12. století
Nejznámější dílo, o kterém bezpochyby slyšel každý milovník Japonska, je Gendži monogatari.
Popravdě řečeno - zatím jsem jej nečetla a myslím, hodně z vás, čtenářů, také ne.
Nicméně je tady jedna dočasná, s dílem ale spíše jen "seznamovací" alternativa - podívat se na film na tento motiv a informovat se o formě i obsahu tohoto díla.
Odkaz na film od režiséra Kózaburó Jošimury:
http://www.csfd.cz/film/139545-pribeh-o-princi-gendzim/
Zevrubné informace o díle zde :)
Příběh o princi Gendžim je velmi rozsáhlé dílo. Má 54 kapitol a mohu bez přeháňky říci, že je to největší dílo "zlatého věku", období Heian. Toto dílo je často označováno jako vůbec první japonský román, a to nejenom pro jeho rozsáhlost, ale i "psychologickou hloubku, fabulační strukturu a hluboký estetický i filosofický podtext". (1)
Je to vlastně taková rodová sága, která vypráví o rozmezí více než 70 let. Dílo se v literárně-vědní praxi dělí na 3 části (české překlady totiž uvádí, že dílo má 4 části, z našeho hlediska to je ale jinak).
1. část:
Začíná kapitolou "Dáma z Pavloniové komnaty" (Kiricubo) a končí kapitolou "Pupence vistárií" (Fudži no uraba) - v českém překladu se jedná o 1. a 2. díl.
2. část:
Začíná kapitolou "Jarní bylinky I." (Wakana džó) a končí kapitolou "Odchod do nadoblačné říše" (Kumogakure) - v českém překladu je to 3. díl.
3. část:
Začíná kapitolou "Provoněný princ přednosta" (Nió no mija) a končí kapitolou "Bludný most snů" (Jume no ukihaši) - v českém překladu 4. díl.
Ilustrace ke kapitole 50 Venkovská chýše (Azumaja), svitek ze 12. století
Prvních 41 kapitol líčí život titulního hrdiny Gendžiho, v kapitolách dalších jsou komplikované milostné příběhy jeho syna a vnuka. Princ Gendži je ideálem dvorských předností, pozadí příběhů je barvitým obrazem života dvorské společnosti v jejím vrcholném období (období Heian).
Z publikace Japonská literatura od Miroslava Nováka a Vlasty Winkelhoferové (2) si dovoluji citovat:
"Postava prince Gendžiho představuje dobový
ideál muže a dvořana a líčení jeho životních příběhó podává barvitý a
poetický umělecký obraz života dvorské společnosti v jejím vrcholném obdobi.
Motivace příběhu zahrnuje všechny významné společenské situace a vztahy daného
prostředí, mocenské spory, složité rodinné a rodové vztahy, slavnosti a
ceremoniály, poetické zábavy a diskuse a především vztahy milostné. Vlastnosti
Gendžiho jsou značně idealizované, je nezemsky krásný a ušlechtilý, je velice
vzdělaný a vyniká ve všech uměních a dovednostech dvořana, přesto však
idealizace postavy nepřesahuje rámec reálnosti a nebrání Gendžimu prožívat
zcela lidské city a nesnáze i humorné příhody. Postavy princových četných lásek
pak jsou řadou psychologicky přesvědčivě propracovaných a vynalézavě komponovaných
portrétů různých povahových typů žen, k nimž ho váží i různě motivované
milostné vztahy."
a dále
"Gendži monogatari je v japonské literatuře dilem tak epochálním a bohatým,
že hluboce ovlivnilo její další vývoj. Již záhy po svém vzniku si získalo neobyčejnou
popularitu a zvýšilo prestiž japonské prózy. V dalších stoletích bylo
napodobováno, komentováno, vykládáno i parodováno. Jeho jednotlivé epizody
a poetické obrazy byly mnohokrát citovány i rozpracovávány v samostatná díla
různých žánrů a je zdrojem inspirace některých autorů v moderní době, kdy
bylo několikrát převedeno do současného jazyka. Ačkoliv tedy takto obohatilo
další vývoj literatury a založilo výrazný proud japonské literární a estetické
tradice, zůstalo paradoxně osamoceno a nemá ve svém stylu a kvalitách obdoby,
jakoby už byly všechny možnosti daného útvaru vyčerpány. Vzhledem k tomu, že
tak dlouho a intenzivně bylo estetickým vzorem a ideálem japonské kultury, lze
říci s jen velmi mírnou nadsázkou, že seznámení s Gendži monogatari může zprostředkovat
pochopení nejen klasického období, ale i některých rysů japonské
kultury vůbec."
Tolik k tomu, že bychom si ho všichni měli poctivě přečíst :)
Já se na to chystám o prázdninách :) Tak snad jsem navnadila i vás.
Český překlad:
- ze starojaponského originálu Gendži monogatari přeložil Karel Fiala, a to ve čtyřech svazcích, vydalo nakladatelství Paseka v Praze v letech 2002 až 2008.
Karel Fiala je od roku 2008 nositelem Řádu svatého pokladu, rozetu se zlatými paprsky, který obdržel od japonského císaře za šíření poznání o japonské kultuře.
Seznam literatury:
- http://cs.wikipedia.org/
- Novák, M., Winkelhoferová, V.; Japonská literatura
- Winkelhoferová, V.; Slovník japonské literatury
- http://denisa.vostry.cz/gendzi.html
Žádné komentáře:
Okomentovat