Konec izolace Japonska - aneb jak se nám Japonci přizpůsobovali

Slyšeli jste někdy od někoho říct "Jó, Japonci! Příliš dlouho na ostrově!" ? Pokud se zajímáte o Japonsko, tak určitě ano. Je to takový folklór mezi námi, nadšenci. Když se vás někdo zeptá, co charakterizuje Japonsko, můžete říct právě tuhle větu a dotyčnému buď zavřete pusu nebo se rozesměje, protože ví, o čem mluvíte (nebo si to aspoň myslí :) ). Mě to vždycky pobavilo, protože jsem kdysi zaslechla, že Japonci do nedávna měli cenzuru a proto teď tak zběsile přejímají západní kulturu (pozn.: v současnosti se ale navrací opět k tradici tak, jak se to již v historii opakovalo mnohokrát). Ale až důkladným studiem jsem teprve pochopila, co vlastně to "příliš dlouho na ostrově znamená".
Znamená to, mimo tu "vtipnou část", také nedostatek přírodních zdrojů, nemožnost předávání a rozvoje znalostí, technologií, zdravotnictví, politiky a mnohého dalšího. Znamená to tyranii, absolutní místní moc těch "vyvolených", vykořisťujících hladové lidi, kteří nemají kam utéct, nemají porovnání se světem. V některých obdobích například tokugawského šógunátu, mohl život většiny vypadat velmi podobně naší představě pekla. Jejich svět je zavřený a v některých obdobích je dokonce jakákoliv spolupráce s cizinci (barbary) krutě trestána. Moc dlouho na ostrově znamená jinak vnímat dobré a špatné, než ho vnímáme my, z kontinentu. Znamená to muset se smířit s hrůzou extrémní chudoby, ve které žiji já, mí příbuzní a do které přivádím své děti. A nevědět, zda to lze mít i jinak.

Věta "příliš dlouho na ostrově" mi už dneska tak vtipná nepřipadá. I proto mám ráda období PO izolaci Japonska, i když ani to úplně veselé nebylo...

Poizolační doba se těžko ohraničuje. Proto pod toto označení chci zahrnout celé novodobé dějiny a současnost, což obsáhnout do jednoho článku, to byste se na konec asi jen tak nedostali ani rollováním kolečka na myši, natož oddychovým čtením :) Tak jsem tedy rozdělila dobu po izolaci na části a budu doufat, že vás hned zpočátku neodradím množstvím faktů. Uvidíte, že ten vývoj je opravdu zajímavý! S přejímáním západní kultury přichází ohromná reorganizace nejenom státního aparátu, ale také mentality, společenských preferencí, sebe vnímání...


Obnovením císařské moci a vlastně vítězstvím nad šógunátní koalicí nastal čas k řešení důležitých státních otázek, vyplývajících z krize již zastaralého tokugawského systému.
Následných dvacet let je dobou převratných změn - reforem, které měly připravit půdu pro příchod a rozvoj nové, kapitalistické společnosti. Reformy iniciovala především knížectví Sacuma a Čóšú, která se významně podílela na poražení šógunátní koalice a stala se tak politicky vlivnou, ač se skládala především ze samurajstva nižší třídy. Bohužel díky své "ideologické" zatíženosti starým feudalismem, se z nového státního systému pomalu, ale jistě, stával stát byrokratický ve formě císařské monarchie (prostě zkostnatělí staříci, jen těžce schopní přijímat zcela nová paradigmata).
Už proto, že japonské společnosti zůstalo mnoho feudálních přežitků, označují se tyto revoluční přeměny za nedovršenou buržoazní revoluci - období od reforem Tempó až do vyhlášení Ústavy v roce 1889.

6. dubna 1868 - první prohlášení nové vlády "Císařova přísaha"

- "špatné zvyky minulosti musí být odstraněny"

- "budou získány znalosti po celém světě"

-zároveň-

- zdůraznění významu konfuciánských morálních hodnot

- zákaz zakládání politických stran a organizací

- zákaz porušování instančního postupu (podávání stížností, opouštění půdy)

V první polovině roku 1868 se hned začaly tvořit nové státní orgány, především státní rada "dadžókan". To byl velký krok vstříc "světovosti", neboť už státní rada vykazovala známky rozdělení moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní, v níž se odrážel britský a americký vliv.

Předsedou státní rady, která byla nejvyšší vládní institucí do roku 1885, byl SANETOMI Sandžó.

Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Sanj%C5%8D_Sanetomi

Předseda státní rady Sanetomi Sandžó

12. října nastoupil na trůn císař MUCUHITO. 23. října byla vyhlášena éra Meidži neboli "osvícená vláda" a zároveň se rozhodlo, že následující éry se budou určovat podle vlády císaře. 

Ačkoliv už mluvíme o takřka nedávné historii, Japonsko mělo stále ještě lunární kalendář. Přijalo náš, gregoriánský, až na přelomu roku 1872 a 1873 (lunární kalendář však dodnes tvoří důležitou součást kalendářů gregoriánských - jak v japonských domácnostech, tak firmách).

Další reformou bylo, že se císařské sídelní město Kjóto přesunulo do Eda - Edo se přejmenovalo na Tókjó, Východní hlavní město. Osobně nechápu proč, když Kjóto bylo sídelním městem tak dlouho a je tak krásné. Ale asi to své důvody mělo. Když někdo zjistíte jaké, sem s tím, budu ráda za informace :)

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/C%C3%ADsa%C5%99_Meid%C5%BEi

Císař Mucuhito

S centralizací moci musela přijít i reorganizace knížectví - rolnictvo se muselo zbavit poddanosti a začít budovat celonárodní hospodářství. To bylo velmi ožehavé téma, protože některá knížectví se přímo podílela na boji proti šógunátní koalici s vidinou posílení jejich vlastních pozic - ne centralizace ústřední moci a zničení jejich vazalství!

Zde opět přišla na scénu silná a ambiciózní knížectví Sacuma, Čóšú a Tosa. Ti navrhli knížatům, aby se sami vzdali a dali císaři právo na půdu a lid. Odměnou za tento akt mělo být jmenování všech knížat guvernéry, samozřejmě s náležitou naturální motivací.

Reforma ozbrojených sil nakonec musela přijít také a to nejen proto, že by se některá knížata mohla snažit vzbouřit proti novým změnám. A tak z velení oddílů knížectví Sacuma, Čóšú a Tosa bylo vybráno množství "vojáků" a vytvořila se císařská garda.

Císař vyhlásil zrušení knížectví a vytvoření tzv. prefektur "ken".

Zároveň se vyšlo vstříc knížatům a samurajům v tom, že jim nová vláda splatila část jejich dluhů (které byly v minulosti příčinou různorodých radikálních zásahů jak se strany státu, např. nenávratnost dluhů samurajstva, tak se strany věřitelů, např. různá vzbouření a vynucování zrušení těchto ediktů) a uvolila se vyplácet jim roční výplatu na úrovni jejich dosavadní taxy. 

Dosavadní historie Japonska se vyznačovala mimo jiné i značným množstvím rolnických povstání, hladomorem, tyranií nejníže postavených (a zároveň nejpočetnějších) a jejich zvyšujícím se povědomím o tom, že v kolektivu je síla. 

Rolnictvo samozřejmě požadovalo zlepšení svého sociálního a ekonomického postavení, proto podporovalo vznik nové státnosti. Záhy však zjistilo, že nová státní struktura není zárukou zlepšení.

Stát se dostal díky svým pozemkovým reformám do situace, v níž "vzal rolníkům naději získat do vlastnictví půdu, kterou obdělávali."(1) 

1873 byl vydán zákon o pozemkové dani (kapitalistickému hospodářství samozřejmě nevyhovovalo vybírání daní v naturáliích). Daň byla splatná v penězích a její výše byla stabilní (3% úředně stanovené ceny půdy), kdy za odvod odpovídal majitel půdy, ať už ji obdělával kdokoliv jiný (pacht).

Tím byla zpečetěna katastrofa rolnictva. To nemělo žádné zkušenosti s odbytem, přeměnou naturálií na peníze atd., snížila se schopnost platit daň včas a bylo tak nuceno prodávat svou půdu. 

Rychle se vytvořily nůžky - na jedné straně bohatí statkáři s množstvím rozlehlé půdy, na straně druhé chudí bezzemci, existenčně závislí na pachtu.

"Bída venkova, vysávaného statkářstvem, se stala až do doby po druhé světové válce příznačným rysem japonského ekonomického a sociálního vývoje.".(2) 

1872 bylo zrušeno rozdělení obyvatelstva na dosavadní čtyři stavy a zavedly se rovnou nové čtyři stavy :) 

1) Císař a členové jeho rodu, 

2) vyšší šlechta (dvorská šlechta a knížata), 

3) nižší šlechta (bývalí samurajové), 

4) prostý lid (rolníci, řemeslníci, obchodníci, "špinavé" skupiny)

Pokračování reforem Meidži příště :) 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Citace:

(1) Vasiljevová, Z.; Dějiny Japonska, str. 334

(2) Vasiljevová, Z.; Dějiny Japonska, str. 335

Seznam literatury:

Vasiljevová, Z.; Dějiny Japonska

Winkelhoferová, V.; Vějíř a meč

Průlet japonskou historií č. 1 = Dějiny do roku 538 n. l.

Proto, že japonská historie má mnohá nevídaná specifika - například v měření času na tzv. období a éry, ráda bych nejprve načrtla základní časové dělení různých období, poté zpřehledním přelomové události těchto období (proč se mění název období atd.) a všechno dopodrobna rozepíšu v následujících článcích :)


Období:

DŽÓMON - ? př. n. l. až 300 +/- 50 př. n. l. 

JAJOI - 300 +/- 50 př. n. l. až konec 3. století n. l. 

JAMATO - 250 n. l. až 710 n. l. 

    - Období "Kofun" - 250 až 538 

    - Období "Asuka" - 538 až 710

NARA - 710 až 794

HEIAN - 794 až 1185

KAMAKURA - 1185 až 1333

MUROMAČI - 1333 až 1568

AZUČI-MOMOJAMA - 1568 až 1600

EDO - 1600 až 1867

MEIDŽI - 1868 až 1912

ŠÓWA - 1912 až 1989

HEISEI - 1989 až současnost

Nejstarší doba japonské historie se nazývá období Džómon. Nemůžeme říci, od jakého století jsou japonské ostrovy osídleny, proto se počátek kultury Džómon neoznačuje jedním datem.
Nicméně víme, že kolem let 300 - 50 př. n. l. začala kulturu Džómon nahrazovat kultura Jajoi.



Základní znaky a pojmy kultury Džómon:

- mladší doba kamenná

Brzy od oddělení Japonska od asijského kontinentu začala výroba hliněných nádob. Název Džómon pochází právě z tohoto typického znaku - "džó" znamená provazec, "mon" znamená vzor. Kultura Džómon je kulturou keramiky provazcového vzoru (provazy obtiskávány do keramiky před vypálením).
Z tohoto dlouhého časového období se dochovaly sošky podobné naší Věstonické Venuši - symboly plodnosti groteskních tvarů, které sloužily k náboženským účelům, nazývané "dogú".
Obyvatelé se dožívali nízkého věku a byli pohřbíváni -jak jinak, než- do keramických nádob. Tento zvyk dokonce dodnes přetrval na souostroví Rjúkjú.

Zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:J%C5%8Dmon_Pottery_British_Museumo.jpg

Zdroj: https://yokaigrove.wordpress.com/2014/05/25/death-and-mountain-kami-origins-of-shinto/

Dle komparativních výzkumů se ví, že na konci období Džómon mělo obyvatelstvo japonského souostroví rasově jednotné fyzické rysy jižního původu s austronéským jazykem.



Základní znaky a pojmy kultury Jajoi:

Název si toto období získalo dle místa v dnešním tokijském obvodu Bunkjó, kde byly poprvé vykopány charakteristické keramické nádoby.
S kulturou Jajoi Japonsko skočilo rovnou do doby železné (přeskočilo bronzovou) - železo i bronz přišlo z asijské pevniny současně. Z pevniny také přišlo zemědělství, především pěstování rýže, které se tak stává základem japonského stravování až do současnosti.

Obecně se přijímá teorie, že lidé kultury Jajoi přišli z asijské pevniny přes Korejský poloostrov na severní Kjúšú - odtud na ostrov Honšú a Šikoku. Tady si to můžete představit:

Zdroj: http://www.volcano.si.edu/volcano.cfm?vn=282110

Lidé Jajoi nebyli početní, nepodrobovali si obyvatele kultury Džómon, ale smísili se s nimi a společně se pak posunuli k vyspělejší kultuře (zemědělství, železo, bronz atd.).

První vodní rýžoviště a stálé zemědělské osady se objevily záhy v oblasti Hakatského zálivu a zálivu Karacu na severu Kjúšú. Do té doby lidé kultury Džómon byli spíše kočovníky. Ihned, jak vyčerpali lokální zdroj potravy, posunuli se ke zdroji novému.
Oblast Kinai neboli Kinki, kam se lidé Jajoi dostali přes Vnitřní japonské moře, se dodnes označuje jako centrum kultury Jajoi. Od tohoto centra směrem na východ a na sever se potom šíření této kultury opožďovalo = v severovýchodních oblastech ostrova Honšú nebyla kultura Džómon nahrazena kulturou Jajoi, a to zřejmě proto, že rýže je tropickou rostlinou, která by v severních podmínkách růst nemohla. I z toho důvodu zůstal ostrov Hokkaidó touto kulturní vlnou nezasažen.

Kosterní pozůstatky z této doby jasně říkají, že lidé kultury Jajoi byli neolitičtí jihokorejci.

Pěstování rýže se díky těmto událostem stalo hlavním mezníkem rozvoje počátků japonské hierarchie a kolektivismu. Složitější a složitější nároky na pěstování rýže (rozvoj zemědělské techniky a znalostí), vyžadovaly organizovanou kolektivní práci. Díky tomu se stala rodina důležitou ekonomickou jednotkou a díky tomu byli lidé schopni kumulovat majetek na jednom místě. Nebýt hierarchie, tento systém by nemohl fungovat. Hierarchie tedy v Japonsku vznikla z praktické nutnosti.
Kalendář z této doby se řídí cykly zemědělských prací - do přijetí čínského kalendáře je ještě daleko :) Časem se začalo pěstovat kromě rýže také proso, tykve, boby.

Charakteristickým uměleckým prvkem jsou zvonce "dótaku", vyráběné z bronzu, jejichž výroba náhle skončila na začátku 4. století n. l.
Dalším jsou šperky "magatama" (prohnutý klenot). Ty se vlastně používají dodnes, dokonce i pod tímto názvem, a jsou součástí výbavy všech, co si sami vyrábí šperky :)

Zdroj: http://www.volcano.si.edu/volcano.cfm?vn=282110

Zvonec dótaku

Zdroj: https://www.pinterest.com/eleagas/magatama/

Šperky magatama

Další zajímavostí doby je tzv. zvyk druhého pohřbu. Japonské pohřební zvyklosti mě hodně zajímají, proto se o nich budu chtít rozepsat v některém z dalších článků, avšak i zde musím uvést zajímavosti, které vás přesvědčí o výjimečnosti japonského vnímání života, smrti a postavení člověka ve světě.
Zvyk druhého pohřbu se prováděl tak, že se po čase po pohřbu exhumovaly nebožtíkovy kosti, očistily se, nabarvily červeným okrem a poté se vložily do keramické nádoby. Takováto nádoba se následně uložila do šachty či jámy. Zní to zajímavě, že? O náboženském pozadí tohoto zvyku si zjistím více a v článku o pohřebních zvycích vám to všechno přetlumočím :)
Zajímavé je, že tento zvyk se stále běžně provádí na ostrovech Rjúkjú.

Nejstarší zmínky o Japonsku jsou právě z této doby. Konkrétně 1. zmínku nalézáme v Historii království Wej neboli "Wej t´i", která byla napsána v Číně roku 297 n. l., a která zachycuje historické období v letech 220 - 265.
Další důležitou zmínkou je tzv. země Wa v Historii pozdních Chanů neboli "Chou Chan š´" z roku 445 (tato kniha však pravděpodobně čerpá z Wej t´i).
Země Wa? V čínštině znak, který se takto vyslovoval, znamenal "trpaslík". Pro Japonce to tak bylo velmi hanlivé a urážlivé označení, kterého se velmi záhy vlastním přičiněním zbavili.
Stalo se tak ale až v roce 1045 až 1060 v nové čínské kronice Nová historie Tchangů neboli "Sin Tchang š´" - tam se poprvé objevuje název Ž´pen (blízko východu slunce, "původ slunce"), oficiální název byl tedy záhy přijat a používáme jej dodnes (japonské Nihon je pouze jiné čtení toho samého).
Dle Wej t´i měli obyvatele země Wa tyto znaky: 
- země rozdělena do mnoha státečků
- muži se tetují, všichni chodí bosi
- jedí prsty
- po pohřbu si dávají očistnou lázeň
- bohatší muži mají 4 - 5 žen, chudší 2 - 3 ženy
- kvůli malým prohřeškům si zabavují ženy a děti
- kvůli velkým prohřeškům si vyhlazují rodiny a příbuzné
- vybírají se daně
- dříve byli vládci muži, kvůli dlouhým nepokojům a bitvám (70 - 80 let) se rozhodli pro panovíka - ženu = císařovna Pimiko.

Docela zajímavý vhled do doby, že?

Císařovna Pimiko je známá tím, že se zabývala magií, byla velmi silnou osobností a zůstala neprovdána. Málokdo ji spatřil, podle dnešních měřítek to byla taková čarodějnice. Měla tisíce služebných, ale pouze jednoho sluhu, který se o ni osobně staral.
Zajímavá osoba, opředená tajemstvím... podrobnosti by ale už byly nad rámec článku, tak třeba příště ;)


Základní znaky a pojmy kultury mohyl "Kofun":

První náhrobní mohyly jsou známy z konce 3. století. Mají zatím ještě kruhový půdorys, jsou na vyvýšeninách, nebožtíci pohřbeni v dřevěných rakvích.

Hlavním obdobím mohylové kultury je 2. polovina 4. století, kdy se v oblasti Kinai (centrum kultury Jajoi) začaly budovat obrovské hrobky, již ve tvaru klíčové dírky v rozsahu od 100 do 475 metrů.

Zdroj: http://www.japonet.cz/A6c

Největší "kofun" (mohyla) je císaře Nintokua se svými 475 metry na délku a 20 000 hliněných sošek. Druhý největší císaře Odžina měří 418 metrů.
V odkazu http://www.japonet.cz/A6c doporučuji skvělou mapu v dolní části článku, kde najdete postavení různých kofunů v oblasti dnešního Daisen Park.

Výzdoba takových hrobek se rovnala těch známějším egyptským. Běžně se na stěnách vyskytovaly bohaté ozdoby geometrických tvarů, mořské vlny, kapradiny a jiné přírodní motivy. Výjimkou je ale kontroverzní hrobka Takamacu zuka v Asuce v prefektuře Nara, kde na nástěnných malbách najdeme pouze ženy a muže v oblečení asijské pevniny. Že by nějaký přistěhovalecký rod, udržující si svou rodovou paměť? Já o tom zatím víc nevím, ale určitě si přečtěte: http://www2.gol.com/users/stever/asuka.htm

Zdroj: http://www2.gol.com/users/stever/asuka.htm

Motiv z Takamacu zuka kofunu v Asuce

Vrchol gigantičnosti těchto staveb byl v polovině 5. století - poté trend opadl, kdy se v 6. a 7. století již pohřbívalo spíše do tunelů a kobek.

Významným uměleckým předmětem, charakterizujícím tuto dobu, jsou sošky "haniwa". Nejváženější jsou z oblasti Kantó. Na haniwách se také poprvé začaly objevovat známky toho, že tehdejší lid znal jezdecké postroje (druhá polovina 5. století). Ohledně postrojů je hodně debat, nerada bych se do toho pouštěla citací různých historiků s různými názory.


V roce 538 přišel do Japonska buddhismus a všechno změnil, ale o tom až příště :) 




Seznam literatury:
- Winkelhoferová, V.; Vějíř a meč
- Vasiljevová, Z.; Dějiny Japonska

Deníková literatura 10. - 11. století

Dnes bych chtěla shrnout literární formu "deník", která se v Japonsku rozvíjela nejvíce v 10. a 11. století n. l. Japonsky se označuje jako "nikki" a další útvary z tohoto období jsou:

"kikó" (bungaku) - cestovní deníková literatura (cestovní deníky)
"zuihicu" - forma zápisků, příležitostné črty, glosy, zachycení pocitů, dojmů atd., je to taková nástavba na deníkovou literaturu, hlavním dílem této formy je Makura no Sóši neboli Poduškový sešit od dvorní rámy Sei Šónagon, o které se ještě v tomto článku zmíním.

Ač ne přímo do deníkové literatury, ale spíše do tohoto období, můžeme zařadit také neméně důležité tzv. "podivuhodné příběhy", jejichž hlavní formou je "kagami" ("kagamimono"), zrcadla - historické prózy z 11. - 14. století, v jejichž názvu se vyskytuje slovo kagami, např. Ókagami - Velké zrcadlo.

Zpátky k deníkové literatuře "nikki" ;)

--------

Důležité dílo, především historické hodnoty, je Murasaki Šikibu nikki, jak jsem již zmínila v předchozím článku o jeho autorce. Nyní už jen zmíním, že tento Deník Murasaki Šikibu byl zveřejněn až po autorčině smrti, a to společně s jejím třetím dílem Murasaki Šikibu šú - Sbírka Murasaki Šikibu. Tento deník patří k nejdůležitějším památkám deníkové literatury z období Heian, byl psán v letech 1008-1010.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dalším důležitým dílem tohoto žánru je Makura no Sóši od SEI Šónagon. O Sei Šónagon víme, že se narodila asi roku 966 a poslední zprávy o ní máme z roku 1017. Byla dcerou a vnučkou významných básníků rodu Kijowara - "Sei" je vlastně sinojaponské čtení prvního znaku rodového jména Kijowara a "Šónagon" je opět dvorský titul, který se velmi často stával takovým křestním jménem. Z toho vyplývá, že opět neznáme pravé jméno této dámy.
(pozn.: Její praděd Kijowara no Fukujabu, byl jedním z předních básníků doby sbírky Kokinšú, její otec jeden z "Pěti mužů z hrušňové síně" - účastnil se sestavení sbírky Gosenšú!)

Od mládí byla vzdělávána v japonské poezii "waka" a v čínštině a za svůj život byla dvakrát vdaná.
Zúčastňovala se básnických soutěží ("uta awase") a v roce 993 díky básnickým úspěchům na nich, také vstoupila do služeb císařovny Sadako ("Teiši") jako dvorní dáma, kde setrvala až do smrti své paní v roce 1000.
Poté se znovu provdala a ke konci života se stala buddhistickou mniškou.

Zdroj: http://ukiyo-e.org/image/mfa/sc221513

Kikugawa Eizan - Sei Šónagon, dílo z roku 1811

V době posledních let u dvora císařovny Sadako pravděpodobně sepsala své mistrovské dílo - Makura no Sóši (Poduškový sešit, Sešity pod polštář, Důvěrné sešity - informace o českých překladech najdete na konci článku).
Toto dílo neřadíme do typické deníkové literatury "nikki", spíše je to první případ žánru zápiskové literatury "zuihicu", v Japonsku velmi oblíbené. 
Jedná se o tři sešity plné různých osobních postřehů, příhod, portrétů dvořanů, krajinných scenérií atd. Hlavním rysem je množství esteticko-emocionálních hodnocení, řazené do skupin se záhlavím, např. "co je protivné", "co potěší", co je půvabné". Autorka často velmi nekonvenčně hodnotí různé situace, vyslechnuté příběhy i lidi, na druhou stranu ale zapisuje črty plné hlubokého soucitu a empatie vůči trpícím.

Autorka byla taktéž plodnou básnířkou - jejích 16 dochovaných básní formy "waka" se zachovalo právě v díle Makura no Sóši, 14 jich je zařazeno do oficiálně sestavených básnických antologií, cca 30 jich najdeme v osobní Sbírce Sei Šónagon (Sei Šónagon šú).

Sei Šónagon je považována, společně s Murasaki Šikibu, za nejvýznamnější spisovatelku období Heian.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Izumi Šikibu nikki je dílo z počátku 11. století. Autorkou je IZUMI Šikibu, má oblíbenkyně. Narozena pravděpodobně roku 976, zemřela někdy po roce 1036. Jejím otcem byl Óe no Masamune - guvernér provincie Ečizen. Sama se ve svých asi 20 letech provdala za guvernéra provincie Izumi - a tady se opět dostáváme ke starým známým přezdívkám, kdy "šikibu" vyplývá z jejího dvorního titulu. Poté, co porodila dceru (taktéž známou básnířku Košikibu), vrátila se do sídelního města Kjóta a stala se dvorní dámou císařovny Šóši.

Byla vyhlášenou kráskou, prožila mnoho milostných vztahů (dva dokonce s princi Tametakou a Acumičim - syny abdikovaného císaře Reizeie), měla proto špatnou pověst.
Paní Izumi je současnicí Murasaki Šikibu, ta se o ní párkrát nezapomněla zmínit ve svém Deníku - a to poněkud pichlavě, což svědčí o tom, že byly konkurentkami. Prostě rivalita :)

Zdroj: http://ukiyo-e.org/image/mfa/sc221512

Kikugawa Eizan - Izumi Šikibu, dílo z roku 1811

Deník Izumi Šikibu je poeticky laděný, popisuje hlavně svůj milostný vztah s princem Acumičim v letech 1003 - 1004. Acumiči zemřel velmi záhy po začátku jejich milostného dobrodružství a paní Izumi to nesla těžce - svůj žal vyjádřila v básních "waka" (cca 120 básní) dochovaných ve sbírce Izumi Šikibu zokušú (Pokračování sbírky Izumi Šikibu).

Tato autorka je dalším příkladem fascinující ženské osobnosti japonské historie "zlatého věku". Její poezie se vymykala stylu jejích současníků, především svou hloubkou, citovou intenzitou, svobodou výrazu, bohatou lyrikou. Stala se z ní postava mnohých pozdějších legend.

Tragicky přežila svou vlastní dceru.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dalším a posledních významným dílem žánru deníkové literatury je Sarašina nikki od autorky, která byla o generaci mladší než předchozí dámy. Neznáme její jméno ani přezdívku, pouze víme, že byla dcerou Sugawara no Takasueho, který byl potomek slavného básníka a státníka 9. století: SUGAWARA NO MIČIZANEHO. Možná o tomto úctyhodném pánovi také něco napíšu, jeho osud byl totiž opravdu poutavý!

O autorce Sarašina nikki víme, že byla příslušnicí střední šlechty. Její Deník zahrnuje cca 40 let života a začíná v roce 1020. Byla vášnivou čtenářkou "monogatari" (epická, prozaická vyprávění z období Heian, Kamakura a Muromači), především však Gendži monogatari. Vypadá to, že se příběhy nechávala unášet ve svých fantaziích tak dalece, že ovlivňovaly vnímání vlastního života - ten stylizuje do románu, působí tak snově, je plný náboženských představ a úvah.

Dodnes nevíme, zda tato jménem neznámá autorka Sarašina nikki, není taktéž autorkou např. Hammacu čúnagon monogatari (Příběhy pana rady z Hamacu, někdy také přepsány jako Micu no Hamacu) či díla Joru no nezame (Noční probuzení). 

Zdroj: http://cup.columbia.edu/book/the-sarashina-diary/9780231167185

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Česká vydání:
- Důvěrné sešity, vydal Odeon 1984
- Závoje mlhy - deník a verše dvorní dámy, vydala Paseka 2002
- Čtvero ročních období, vydala DharmaGaia 2004

Seznam literatury:
- Winkelhoferová, V.; Slovník japonské literatury
- Novák, M., Winkelhoferová, V.; Japonská literatura

Kritická a silná dvorní dáma: MURASAKI Šikibu

Fandím ženským literátkám v Japonsku. Nejen proto, že neokonfucianismus výrazně historicky ovlivnil postavení ženy v japonské společnosti a proto bohužel dodnes postavení ženy není bráno tak úplně vážně (pozn.: poslední dobou se ale situace začíná měnit - najdou japonské ženy svoji suverenitu či se obrátí zpátky k pohodlným tradicím?). Fandím jim i proto, že již první slavné japonské autorky, jako je např. Murasaki Šikibu, Sei Šónagon či Izumi Šikibu, se literárně projevily jako mimořádně silné osobnosti s ojedinělým pohledem na literární problematiku doby, jiné autory nebo například smysl i pomíjivost života a krásy.

Život těchto literátek byl zcela jiný než život jiných žen v Japonsku 10. - 11. století n. l.

MURASAKI Šikibu byla dvorní dámou císařovny Akiko (manželka císaře Ičidžóa). Sama paní Murasaki byla potomkem jedné z rozsáhlých větví rodu Fudžiwara, pocházela tedy z prostředí vznešených vzdělanců, politiků a literátů. Například její otec, Fudžiwara no Tametoki, byl uznávaným vzdělancem a básníkem čínské poezie.
Paní Murasaki se narodila někdy v letech 970, 973 či 978 - historické prameny se v těchto číslech rozcházejí. Navíc neznáme její pravé jméno - Murasaki Šikibu je totiž její dvorská "přezdívka". Původně si prý říkala "Fudži Šikibu" - "šikibu" je prý narážka na úřednickou funkci, kterou zastával její otec a pozdější "murasaki" je údajně narážkou na jméno druhé ženy Gendžiho - hlavní postavy jejího románu, ke kterému se teprve dostaneme.

Zdroj: Wikipedia

Paní Murasaki údajně již od dětství bažila po vědění. Nejenom, že se cvičila v čínštině a znalosti literatury, zabývala se hudbou a poezií, ale také do hloubky studovala buddhistické texty. Vzdělanecké rodinné prostředí jí bylo silnou intelektuální oporou, svým zápalem tak brzy vynikala nad své vrstevníky (a hlavně sourozence) mužského pohlaví.
V roce 999 se pak provdala v hlavním městě za o dvacet let staršího Fudžiwaru Nobutaku, což v té době nebylo nic výjimečného. Narodila se jim dcera Katako - z té se mimochodem také stala známá literátka, ač slávu své matky nikdy nepředčila. Po dvou letech manželství paní Murasaki přišla o muže a v tomto těžkém čase se pravděpodobně zrodil její literární génius.

Kolem roku 1005 byla povolána ke službě na dvoře, zřejmě proto, že již tehdy byla známá svými prvními "nástřely" svého budoucího díla Gendži monogatari - Příběh o princi Gendžim.
Pro úplnost musím uvést, že ji povolal sám Mičinaga - otec císařovny Akiko, velmi schopný "tichý" politik, který řídil tehdejší dvorské vztahy (čímž více méně přímo ovlivňoval poměry politické moci v zemi) tím, že důsledně udržoval příbuzenské vztahy s císařským rodem.

Paní Murasaki, jak můžeme dle jejích údajných přípravných prací ke Gendži monogatari, shrnutých pod názvem Murasaki Šikibu nikki (vlastně Deník Murasaki Šikibu), soudit, byla velmi bystrá a kritická osoba.  V tomto Deníku totiž popisuje až bezohledné portréty autorek své doby (Sei Šónagon, Izumi Šikibu, Akazome Emon), podává kritiku jejich děl a ukazuje tak zároveň své nadprůměrné pozorovací schopnosti. Zabývá se zároveň myšlenkami na smysl života, jeho pomíjivost a plynutí času.

Autorka údajně ve své době nebyla osobně příliš oblíbená - popravdě řečeno se s jejími postoji trochu ztotožňuji. Jeví se mi jako výjimečná persóna stejně výjimečných schopností, která je sice schopna tvrdé kritiky ostatních, ale i sebe sama - lidem ale vadí, když je kritika mířena na ně. Už si těžce uvědomí její váhu, když ten, kdo ji vznáší, je schopen stejně tvrdě zkritizovat i sám sebe. To vyžaduje značnou míru životního nadhledu, a ten paní Murasaki zřejmě nechyběl. Jeví se zároveň jako samotářka, introvertně zapisující své pocity z prostředí dvora a příběhy, které se jí honí hlavou.
Také musím zmínit, že Murasaki Šikibu nikki, tedy Deník Murasaki Šikibu, není tak úplně dílem literárním - poskytuje nám spíše vzhled do autorčiny mysli, života na dvoře a má i hodnotu historickou, literárně-uměleckou však nikoliv.

Murasaki Šikibu zemřela přibližně v roce 1016.

Text Gendži monogatari od Murasaki Šikibu na ilustrovaném svitku ze 12. století

Nejznámější dílo, o kterém bezpochyby slyšel každý milovník Japonska, je Gendži monogatari.
Popravdě řečeno - zatím jsem jej nečetla a myslím, hodně z vás, čtenářů, také ne.
Nicméně je tady jedna dočasná, s dílem ale spíše jen "seznamovací" alternativa - podívat se na film na tento motiv a informovat se o formě i obsahu tohoto díla.

Odkaz na film od režiséra Kózaburó Jošimury:
http://www.csfd.cz/film/139545-pribeh-o-princi-gendzim/ 

Zevrubné informace o díle zde :) 

Příběh o princi Gendžim je velmi rozsáhlé dílo. Má 54 kapitol a mohu bez přeháňky říci, že je to největší dílo "zlatého věku", období Heian. Toto dílo je často označováno jako vůbec první japonský román, a to nejenom pro jeho rozsáhlost, ale i "psychologickou hloubku, fabulační strukturu a hluboký estetický i filosofický podtext". (1)

Je to vlastně taková rodová sága, která vypráví o rozmezí více než 70 let. Dílo se v literárně-vědní praxi dělí na 3 části (české překlady totiž uvádí, že dílo má 4 části, z našeho hlediska to je ale jinak).

1. část:

Začíná kapitolou "Dáma z Pavloniové komnaty" (Kiricubo) a končí kapitolou "Pupence vistárií" (Fudži no uraba) - v českém překladu se jedná o 1. a 2. díl. 

2. část:

Začíná kapitolou "Jarní bylinky I." (Wakana džó) a končí kapitolou "Odchod do nadoblačné říše" (Kumogakure) - v českém překladu je to 3. díl.

3. část:

Začíná kapitolou "Provoněný princ přednosta" (Nió no mija) a končí kapitolou "Bludný most snů" (Jume no ukihaši) - v českém překladu 4. díl.

Ilustrace ke kapitole 50 Venkovská chýše (Azumaja), svitek ze 12. století

Prvních 41 kapitol líčí život titulního hrdiny Gendžiho, v kapitolách dalších jsou komplikované milostné příběhy jeho syna a vnuka. Princ Gendži je ideálem dvorských předností, pozadí příběhů je barvitým obrazem života dvorské společnosti v jejím vrcholném období (období Heian).
Z publikace Japonská literatura od Miroslava Nováka a Vlasty Winkelhoferové (2) si dovoluji citovat:

"Postava prince Gendžiho představuje dobový
ideál muže a dvořana a líčení jeho životních příběhó podává barvitý a
poetický umělecký obraz života dvorské společnosti v jejím vrcholném obdobi.
Motivace příběhu zahrnuje všechny významné společenské situace a vztahy daného
prostředí, mocenské spory, složité rodinné a rodové vztahy, slavnosti a
ceremoniály, poetické zábavy a diskuse a především vztahy milostné. Vlastnosti
Gendžiho jsou značně idealizované, je nezemsky krásný a ušlechtilý, je velice
vzdělaný a vyniká ve všech uměních a dovednostech dvořana, přesto však
idealizace postavy nepřesahuje rámec reálnosti a nebrání Gendžimu prožívat
zcela lidské city a nesnáze i humorné příhody. Postavy princových četných lásek
pak jsou řadou psychologicky přesvědčivě propracovaných a vynalézavě komponovaných
portrétů různých povahových typů žen, k nimž ho váží i různě motivované
milostné vztahy." 

a dále

"Gendži monogatari je v japonské literatuře dilem tak epochálním a bohatým,
že hluboce ovlivnilo její další vývoj. Již záhy po svém vzniku si získalo neobyčejnou
popularitu a zvýšilo prestiž japonské prózy. V dalších stoletích bylo
napodobováno, komentováno, vykládáno i parodováno. Jeho jednotlivé epizody
a poetické obrazy byly mnohokrát citovány i rozpracovávány v samostatná díla
různých žánrů a je zdrojem inspirace některých autorů v moderní době, kdy
bylo několikrát převedeno do současného jazyka. Ačkoliv tedy takto obohatilo
další vývoj literatury a založilo výrazný proud japonské literární a estetické
tradice, zůstalo paradoxně osamoceno a nemá ve svém stylu a kvalitách obdoby,
jakoby už byly všechny možnosti daného útvaru vyčerpány. Vzhledem k tomu, že
tak dlouho a intenzivně bylo estetickým vzorem a ideálem japonské kultury, lze
říci s jen velmi mírnou nadsázkou, že seznámení s Gendži monogatari může zprostředkovat
pochopení nejen klasického období, ale i některých rysů japonské
kultury vůbec."

Tolik k tomu, že bychom si ho všichni měli poctivě přečíst :)

Já se na to chystám o prázdninách :) Tak snad jsem navnadila i vás.


Český překlad:
- ze starojaponského originálu Gendži monogatari přeložil Karel Fiala, a to ve čtyřech svazcích, vydalo nakladatelství Paseka v Praze v letech 2002 až 2008.
Karel Fiala je od roku 2008 nositelem Řádu svatého pokladu, rozetu se zlatými paprsky, který obdržel od japonského císaře za šíření poznání o japonské kultuře.

Seznam literatury:
- http://cs.wikipedia.org/
- Novák, M., Winkelhoferová, V.; Japonská literatura
- Winkelhoferová, V.; Slovník japonské literatury
- http://denisa.vostry.cz/gendzi.html

Na začátku...

Zdravím! :)

Blogů o Japonsku je dneska už sice požehnaně, ale přesto jsem se rozhodla, "že si jeden taky udělám".
Výhodu spatřuji hlavně v tom, že psaním o tématu, kterému se věnuji, si upevňuji a rozšiřuji znalosti - a svým malým soukromým výzkumem (spíš sbíráním informací) mohu pomoci ke znalostem dalším lidem, svým čtenářům. A věřím, že vám tak ušetřím stovky hodin nad tlustými knihami, kterými si už nějakou chvíli procházím právě teď já :)

Kromě článků o historii, tradicích, kultuře a ekonomice tu také budu zveřejňovat svoje vlastní studijní úspěchy, zážitky z různých japonských akcí atp.

A vzhledem k tomu, že právě v Praze probíhá 8. ročník japonského filmového festivalu, první články budou asi o něm.

Ještě na závěr jedna taková věc. Nejsem fanynkou anime a mangy, nicméně se o toto téma se stará mnoho jiných blogů, takže o informace není nouze ;)


Tak hurá na to!